Mamka se občas směje, že místo princezničky v šatech měla doma blonďatou holčičku, kterou nešlo dostat z bláta a maskáčů. Nikdy jí to ale nevadilo – sama nikdy princezničkou nebyla. A tak se vedle krátkodobých dětských zálib u mě myslivost, psi a příroda drželi nejpevněji.

Už jako malá jsem chodila s tátou do lesa – na procházky, v zimě přikrmovat, na čekané nebo norovat, to tehdy bylo hodně rozšířené. A my měli to štěstí, že jsme měli tu nejlepší nornici široko daleko – naši jezevčici Dášu. Bratr později propadl motorům a technice, zatímco já zůstala u myslivosti.

Ráda vzpomínám na první čekané. Seděla jsem taťkovi na klíně, protože jsem ještě nedohlédla z kazatelny ven, a snažila se zahlédnout aspoň kousek zvěře. Přiznávám, že návraty večer z lesa nebyly pro mě jednoduché – bývala jsem hrozný strašpytel. Samotný lov mi však nikdy nevadil. Naopak mi připadal přirozený. Dítě z vesnice se brzy srovná s tím, že smrt je nedílnou součástí života a nezbytností pro obživu ostatních.
 
Kynologie se stala mou srdeční záležitostí. Máme chovatelskou stanici českých fousků, kterou založil můj dědeček spolu se svými dvěma syny. Dnes už v ní působím i já, třetí generace. Děda si pečlivě zapisuje všechny psy, kteří mu prošli rukama, ale já si od dětství pamatuji každého – jejich povahu, přednosti i nedostatky. Prvního opravdu jen svého vlastního psa jsem dostala v devatenácti letech po maturitě. Děda měl tenkrát úžasného psa Hrona, se kterým úspěšně absolvoval i memoriál Dr. Karla Podhajského a nakryl s ním krásnou všestrannou fenu nedaleko od nás a já si vyprosila štěně. A tak jsem dostala svoji milovanou Lesinku – páni to byla fena! Silná kostra, krásná hlava a ještě lepší povaha. Byla milá, přítulná, ale když šlo na věc i neskutečně houževnatá a ostrá! Ano bohužel, už jen byla…. Ale o Lesince více třeba jindy, protože to by vydalo na samotnou knížku.

Do života řádného myslivce mi značně prospěly Zlaté srnčí trofeje, na kterých jsem se i několikrát účastnila národního kola. Ty probíhaly jako čtrnáctidenní tábory spojené se soutěží, ale hlavně to byly dva týdny plné informací o myslivosti - o její historii, tradicích, právu, zoologii, kynologii, lovectví, botanice a zkrátka o všem co pojem myslivost zahrnuje. A taky jsem tam byla se spoustou dalších stejných malých myslivečků a přátel přírody. Později jsem tuto průpravu ocenila nejen při úspěšném složení loveckého lístku, ale i při zkoušce z myslivosti na vysoké škole.

Jak šel čas, přišel zbrojní průkaz, lovecké zážitky i studium lesnictví na Mendelově univerzitě v Brně. Lesní inženýrství jsem vystudovala kombinovaně při práci hajné. Nakonec jsem zakotvila na odboru životního prostředí, částečně na státní správě lesů. Pořídila jsem si další fenku, Bellinku, pustila se i do sokolnictví a s radostí čekám, kam mě můj zelený život zavede dál.